Práva a povinnosti

Lidská populace již od svého vzniku až dosud je churavá tím, že intenzivněji preferuje svoje úsilí za svá práva a nároky a výrazněji šetří svým úsilím za plnění svých povinností.

Mnozí odjakživa chápou vztah svých práv a povinností nevyváženě a domnívají se , že někdo, někde má povinnost jim zajistit jejich práv, nároků,  představ a přání. Tato nerovnováha je také jednou z podstat křesťanství, víry v boha,

Jsou lidé, kteří spoléhají na to, že dodržováním různých náboženských rituálů jim bůh za ně jejich přání a nároky pomůže řešit. Zřejmě jim moc nevadí, že tím ochabují v plnění svých povinností a že se zbavují své svobody rozhodovat o svých problémech. Zapomínají, že již naši dávní předkové, boha milující tento postoj zpochybňovali, říkajíc: „Člověče, přičiň se a pán bůh ti pomůže“, nebo na pozdrav „Pomáhej pánbůh“ odpovídali „Pánbůh pomáhá, ale lenoši chodí okolo.“

Zdá se, že stále mnoha lidem vyhovuje, někdy až velmi, „žít“ v duchu známé letité zkušenosti „Když naši mlátili, já ještě ležel, když naši snídali, já také hned běžel.“

Jak vidno, historie je nevyčerpatelně poučná, ono to však platí i o současnosti .

V jedné volební kampani kolem roku 2000 měli sociální demokraté heslo: „Každá má právo na spokojený život.“

Nemá! Nikdo! Nikdy!

Levicoví blouznivci by měli vědět, že nikdo nemá jenom právo. Každý má také povinnost se o svůj spokojený život odpovědně starat a postarat. Jakýkoliv život lidí, ani ten spokojený nemůže vzniknou a existovat jenom na právech každého, ale i na povinnostech každého. Uplatňovat právo bez povinností je zničující nesmysl zavánějící zločinností, neboť znamená likvidaci civilizace.

Stupeň či míra uplatňování práv  musí odpovídat stupni a míře uplatňování povinností. Kdo uplatňuje více práv a méně povinností, omezuje práva druhých a zvyšuje jejich povinnost na úkor svých povinností.

Každý normálně a odpovědně uvažující a jednající člověk má svá práva a povinnosti udržovat v určité přiměřené rovnováze. Různě velké odchylky či výkyvy z této rovnováhy jsou narušováním příznivého vývoje společnosti a spokojený život se vzdaluje.

Mezi lidmi využívajícími především svá práva jsou i tací, kteří odsuzují prosebně žebráckou kalvárii, kterou podstupují o úřadech za získáním nějakého nároku. Myslí si, že je to lidsky nedůstojné, ponižuje to člověka.

Ano, je to ponižující, ale ještě málo !

Jádro pudla je v tom: Dostávat od státu almužnu by mělo být pro většinu lidí natolik ponižující, mělo by je to urážet, odpuzovat od žebroty a motivovat je k tomu, aby se méně spoléhali na jiné, aby zvýšili svoji odpovědnost, svoji samostatnost, svoji povinnost za svůj život i své rodiny, aby se nebáli svobodně rozhodnout o svém životě.

Opakuji!

Toto vše se týká normálních, zdravých lidí a těch je většina. Netýká se to lidí těžce nemocných, invalidů, lidí postižených přírodní katastrofou atd. Tito lide mají nezadatelné právo na co nejširší a nezištnou pomoc a ostatní lidé mají povinnost jim tuto pomoc poskytnout. Uvědomují si vůbec ti, kteří nadužívají svých práv, že omezují práva těch skutečně potřebných? Tomuto  způsobu života se říká příživnictví.

Opakuji a velice rád !

Tomáš Baťa.

„Silný život, učící spoléhání na vlastní síly a na spolupráci, zavrhující dary, subvence a podpory, jako nedůstojné zdravých, dospělých lidí.“ „Milosrdenstvím a dary lidem nepomůžeme. Musíme je naučit, aby spoléhali na sebe a pomohli si sami.“

K prvořadým lidským právům patří právo na práci.

Ale!

Žijeme ve stále se stupňující konkurenci mezi tvůrci bohatství ve výrobě, obchodě, různých sférách informatiky, komunikačních médií, financí atd. a tím dochází i ke změnám na trhu práce. Čím dříve a čím více lidí pochopí, že to vyžaduje promyšlený, prozíravý a objektivně odpovídající způsob práce, tím lépe pro ně. Úspěšně zvládnout tento stále náročnější proces může především inteligencí  a intelektem obdařený člověk, který se dokáže pružně a rychle vtěsnat do dějů nezvratného vývoje.

O složitosti tohoto faktu svědčí v současnosti nedostatek profesí v technických oborech počínaje řemeslníky a konče vysokoškoláky.

Právo na práci si každý jednotlivec musí po celou dobu svého pracovního období dobývat a udržovat především sám. Realizace tohoto práva není povinností státu. Stát má povinnost vytvářet optimální podmínky pro svobodné soukromé podnikání, trh, pevnou měnu, daňový systém, dodržování různých zákonů, dohod atd.

Ano, každý má právo na práci, ale ne na každou, ne všude, ale na takovou, která je žádaná, potřebná, účelná, přinášející zisk pro zaměstnavatele i zaměstnance. Svobodný člověk ví nebo by měl vědět, že musí jít za prací a ne práce za ním, že podle potřeby na trhu práce bude měnit svoji kvalifikaci, bude měnit bydliště a čím více se stane mobilním, tím lépe pro něho. V těchto různých souvislostech chápané právo na práci stále není mnoha lidem vlastní.

Vlastní bylo Karlu Havlíčku Borovskému v polovině 19. století , který v národních novinách 7. října 1849 napsal jasnou, dosud platnou liberální myšlenku: „Právo ku práci“.

 „Právo přirozené jest jedním slovem svoboda, právo nabyté jest majetnost, svobodu smí člověk bránit, majetnost svou smí požadovati: v tom záleží též ochrana, jakou stát uděluje svým občanům, že jim svobodu ubezpečuje a majetek ujišťuje, právo ku práci, ale jest právo přirozené, které se tedy nevztahuje na žádný konkrétní předmět, nýbrž toliko na činnost, jež teprve vede k nabytí takového; já tedy nemohu od nikoho žádat svobodu pracovati a tj. mi stát povinen ubezpečiti . Ten jest pravý pořádek státu, jakmile státní moc překročí meze ji tím značně, nevyhnutelně následovati musí záhubný zmatek. Živý toho příklad máme ve Francouzích, kde vláda neobmezovala se na to, aby občanům chránila svobodu práce, ale do samého organizování jejího se pustila. Tím však zrušila tuto svobodu, následek byl ochabnutí pracovitosti a větší bída dělníků než před tím a nakonec krvavá revoluce směru komunistického. Tak vedlo nešetření přirozené svobody přímo k outoku na nabytou majetnost“.

Právo na vzdělání.

Žádnému člověku, byť měl IQ jakkoliv vysoké, není nikdo schopen, tím méně stát, zajistit právo na vzdělání, ale jenom možnost vzdělávání. Svobodu v možnosti vzdělávání nelze omezovat. Jednoznačný zájem je, aby co nejvíce lidí bylo schopno samostatně, svobodně a tvořivě myslet a v souladu s tím i jednat a pracovat. To je prospěšný směr k neustálému zvyšování množství elity národa i k její kvalitě a tím i záruky úspěšného rozvoje společnosti.

Právo na vzdělání je zcela výlučně v hlavě každého jednotlivce. Na něm záleží, do jaké míry se vzdělávání přetaví ve vzdělání, jestli, kdy a v jaké úrovni svého práva docílí. Vzděláváním se získává vzdělání, osobní kvalifikace, schopnost, dovednost atd., neboli osobní vlastnictví, zboží , které je  jeho vlastník nabízí na trhu práce k prodeji a prodá-li, dostane zaplaceno. Docílené vzdělání není veřejný statek, ale získané osobní vlastnictví, a proto se i za něj musí platit.

Z těchto důvodů je zcela přirozené, aby nabyvatelé svého osobního vlastnictví – vzdělání – platili školné a ti, kteří ihned po získaném vysokoškolském vzdělání odcházejí pracovat do ciziny, by měli povinnost  za něj platit určitý obnos.

Neomezená svoboda člověka v možnosti vzdělávání je u některých ohraničena nedostatkem peněz. Pro tyto studenty je nezbytný výhodný systém různých forem finanční podpory, samozřejmě závislý na úrovni výsledků studia v jeho průběhu.

Kdesi jsem se dočetl, že jeden klasik ( jméno jsem bohužel zapomněl) prohlásil: „Tragédie lidského rodu je v tom, že všeobecně platí: člověk je moudrý jednostranně a hloupý mnohostranně „.

Podle Sokrata existují  lidé: Ti co vědí, že nevědí a ti, co nevědí, že nevědí, a tito jsou vydatnou pastvou pro levičáky.

Vladimír Houser