Kapitál, práce a půda

Zkušenosti z praktického uplatňování marxismu-leninismu ve 20. století více než přesvědčivě potvrdily všem inteligentním lidem, jak devastující pro materiální i duchovní život tato ideologie byla.

Její zhoubná neživotnost vážně narušila a z části likvidovala pilíře civilizace, zpřetrhala kontinuitu jejího vývoje.

Zkušenosti 20. století, všem těmto lidem také potvrdily a to jednoznačně a bohudík, že kapitalismus podstatné hodnoty civilizace dál prospěšněji uplatňuje a rozvíjí a její kontinuitu dodržuje.

Je logické, že lidé, jak si tyto hodnoty postupně uvědomovali a formulovali, tak se je snaží nejen dodržovat, ale také kladně i záporně, rozporuplně upravovat k obrazu svému a také vzhledem k vývoji.

Rozporuplnost úprav je dána tím, že je vymýšlejí a realizují  rozporuplní a nedokonalí lidé. To je také důvod, proč tyto lidské zásahy mohou být a také jsou nahraditelné na rozdíl od hodnot vzniklých spontánně, nebo byly dány přírodou. Hlavním smyslem jakýchkoliv úprav by měla být optimální možnost uplatňování a rozvoj pilířů civilizace. Jejich narušování, poškozování a omezování jejich působnosti je suverénní doménou levice.

K hlubšímu pochopení škodlivé politiky různých socialistů si kladu otázky.

1) Proč usilovat o rovnostářskou společnost, když je v neřešitelném rozporu s přírodní zákonitostí spočívající ve dvojakosti člověka, přicházejícího na svět s jeho tak rozdílným a trvale se měnícím souhrnem jeho charakterových vlastností ?

2)Proč usilovat o společnost, v níž nebude boháčů ani chudáků, když i snad ten největší blbec ví, nebo by měl vědět, že bohatí materiálně i duchem jsou především proto, že jejich práce je prosycena pilností, schopností, chytrostí, podnikavostí, aktivitou, odpovědností atd. atd. ? Chudí jsou lidé především proto, že se jim v potřebné míře některých těchto vlastností nedostává. Za totality jsme mnozí z nás na vlastní kůži poznali, jaké svízele provází, když sice pilný, ale blbec se stane vedoucím, byť sebemenšího kolektivu. Jak říkával Jan Werich : „Kozel je nebezpečný zepředu, kůň zezadu a blbec ze všech stran“.

Tato konstatování přímo klasicky vyjádřil náš vzorový světový velkokapitalista Tomáš Baťa: „Republika potřebuje mnoho pracovitých, bohatých, pak nebude líných, chudých“.

3) V čem spočívá rovnostářství, když část společnosti – dělnická třída – je vyčleněna z rovnosti a stane se velerovnou, vedoucí silou společnosti na základě „vědeckého bádání a rozhodnutí dvou lidí, Marxe a Engelse“ a z kapitalistů, rolníků a inteligence  se stanou její služebníci ? Podlidé!

Těm služebníkům, kteří se přizpůsobí a naučí se papouškovat něco „z učení všech učení, umění všech umění“ byla s požehnáním komunistů dána možnost se stát členem povolených organizací zastřešených národní frontou. Komunisté jim říkali - prodloužená ruka strany a „všeholid“ dodával – chromá, což definoval na největší organizaci, odborech (ROH) takto: „Poděbrady jsou na srdce a odbory na hovno“.

Komunistům však musíme přiznat určitou prozíravost.

Od r. 1945 jsme žili ve studené válce a ve válkách jsou fronty a bojuje se, a tak jsme v totalitě byli stále ve frontě a furt jsme bojovali. Kromě fronty národní jsme měli po celých 40 let, dennodenně fronty a frontových bojovníků nepočítaně  a na všechno, počínaje hajzlpapírem a konče úzkým a zaostalým sortimentem elektroniky a auty.

Bojovali jsme, kde jsme mohli a jak jsme mohli. Měli jsme neustále se zostřující třídní boj. Boj za mír, boj za socialismus, proti imperialismu, boj za vyšší životní úroveň, boj o zrno atd. atd. Prostě jsme bojovali dnem i nocí za všechno, dokonce i za lepší počasí v duchu komunistické nabubřelosti. Poručíme větru, dešti. Tento boj byl zřejmě veden proto, že lid zařadil mezi nepřátele socialismu zimu, horko, sucho i padání listí.

To rozhodující a nejvyšší stupeň hosana zasluhující, se stalo koncem roku 1989. Z těch všech přes 40 let trvajících front a bojů pod heslem Stalina: „Není pevnosti, kterou by bolševici nedobyli“, se neuvěřitelný a překvapivý paradox přecházející někdy až v parodii. Několika denní zvonění klíči stačilo k drtivé porážce vlády jedné zločinné strany. Jsem hrdě přesvědčen, že navždy a nastoupili jsme cestu kapitalismu.

Celá staletí ekonomičtí myslitelé zkoumali, co je zdrojem bohatství materie i ducha pro uspokojování nepřehledného množství lidských potřeb.

Marx dospěl k názoru, že je především práce vykořisťovaného dělníka soukromým kapitalistou, a proto kapitál i kapitalismus se musí zlikvidovat.

Ekonomická věda na přelomu 19. a 20. Století základy marxismu zcela odmítla a dospěla k závěru dosud platného, že na tvorbě potřebného bohatství, které je ohodnocováno penězi, se podílejí tři rozhodující činitelé: Práce, kapitál a půda.. Půda je chápána nejen jako zdroj potravin, ale také jako zdroj přírodního bohatství, nerostného i rostného.

Ani jeden z těchto faktorů sám o sobě není schopen potřebné hodnoty vytvořit

Práce bez účasti kapitálu a půdy vytvoří málo až nic; kapitál bez účasti práce a půdy vytvoří druhé málo až nic; půda bez účasti práce a kapitálu vydá ze svého bohatství třetí málo až nic. Jednotlivá mála ani jejich součet nemůže vést k uspokojování spotřeb, k rozvoji společnosti. Klíčová je pro tvorbu bohatství vzájemná součinnost a souhra těchto tří činitelů. Každý z nich vytvoří tím větší produkt, čím více jsou zapojeni všichni dohromady. Zdůrazňovat prioritní postavení jednoho z faktorů bohatství na úkor druhého vede ke snižování výsledného efektu, k chudnutí a zaostávání společnosti.

Práce vděčí za svoji tvůrčí schopnost kapitálu a půdě. Kapitál vděčí za svůj růst práci a půdě. Půda vděčí za vydávání svého bohatství práci a kapitálu. Práce a kapitál mají však k přírodnímu bohatství kladný i záporný vztah. Ke kladům náleží chov, šlechtění, péče o zachování mnohých druhů fauny a flory, k  záporům různé nezodpovědné drancování přírodního bohatství.

Při tvorbě bohatství nelze jednotlivé faktory od sebe oddělit, proto také je nelze od sebe oddělovat při rozdělování bohatství.

Tyto procesy jsou velice složité a rozporné, a proto trvale úspěšné řešení spočívá v soustavném jednání prodchnuté vzájemným chápáním, porozuměním, dohodami a kompromisy. Neúspěch a krach je zaručen zvýhodňováním jednoho faktoru na úkor druhého, tvrdohlavostí, závistí a nenávistí.

Nezbytné uplatňování, stále hledat a nacházet prospěšný soulad mezi prací, kapitálem a půdou, přináší společnosti přímo kolosální vklad: ruší se, nemá naprosto žádné opodstatnění  - třídní boj, vykořisťování člověka člověkem, likvidace soukromého vlastnictví a svěží zelenou a širokou cestu má svoboda, demokracie, vlastní zájem a tržní systém.

Článek završím skvělými a stále platnými myšlenkami Tomáše Bati.

„…souhra lidí jest nejdůležitějším předpokladem zdárného výsledku práce.“

„Je to však silný život, učící spoléhání na vlastní síly a na spolupráci, zavrhující dary, subvence a podpory, jako nedůstojné zdravých, dospělých lidí“. „Milosrdenstvím a dary lidem nepomůžeme. Musíme je naučit, aby spoléhali na sebe a pomohli si sami“

Vladimír Houser